Komunisté, kteří učinili vše, aby země byla uchráněna nejtěžších ran, předstupují před národ a prohlašují, že chtějí oddaně a neohroženě stát a bojovat v prvních řadách národního odboje za obnovení plné svobody a samostatností českého národa.«
Takto pevně a rozhodně promluvilo vedení KSČ doma k národu v den, kdy začala národní poroba. A soudruh Gottwald prohlásil:
„Dějiny českého národa nekončí 15. a 16. březnem 1939. Byla by chyba, kdyby z faktu, že česká vládnoucí třída kapitulovala bez boje a slovenská buržoasie dokonce dobrovolně vlezla do hitlerovského chomoutu, svět soudil, že český a slovenský národ schvalují toto hanebné chování vládnoucí třídy. Nikterak! Český a slovenský lid povede svůj podzemní boj proti režimu okupantů a kolonisátorů, proti cizácké nadvládě fašistického Německa. Boj bude neobyčejně těžký. Co však možno s určitostí říci, je, že okupované Československo a zejména pak české země nestanou se pro Hitlera nikdy spolehlivým zázemím."
Tím soudruh Gottwald předpověděl, co se stalo v příštích letech v Československu.
Velikým posílením vůle k odporu českého a slovenského národa bylo pevné a jasné stanovisko SSSR. Sovětská vláda odevzdala už 18. března vládě fašistického Německa Ostrou protestní notu. Sovětský svaz promluvil za náš potlačený lid, který už nemohl svobodně k světu mluvit, a bránil nás proti lži, že se český a slovenský národ dobrovolně svěřil pod ochranu říše. Nota pravila:
„Sovětská vláda nezná ústavy žádného státu, která by dávala hlavě státu právo zrušit existenci státu bez souhlasu dotyčného národa. Je těžko připustit, že by kterýkoliv národ dobrovolně souhlasil se zrušením své samostatnosti přivtělením k druhému státu, a tím méně národ, který po staletí zápasil o svou nezávislost a již dvacet let si zachoval svou samostatnost. Česko s1ovenský president Hácha, podpisuje berlínskou listinu z 15. t. m., nebyl k tornu svým národem oprávněn a jednal ve zjevném rozporu s články 64 a 65 Československé ústavy a s vůlí svého národa. V důsledku to ho uvedená listina nemůže býti považována za pravoplatnou."
Nota prohlašuje dále okupaci Čech a Moravy německým vojskem za akt svévole, násilí a agrese, a proto sovětská vláda neuznává vřazení Čech a v té či oné formě ani Slovenska do německé říše.
Zatím co Sovětský svaz odhalil nacistický zločin na Československu, západní mocnosti pokračovaly v dosavadní politice ústupků Hitlerovi. Zmohly se na pouhý překvapený údiv a formální protest, ale nesplnily slib, daný v Mnichově, garantovat nové hranice pro ten případ, jaký nastal 15. března 1939. Porušily smlouvu po druhé.
Strana práce byla německou okupací prostě smetena. Tisíce sociálních demokratů pokračovalo ve spolupráci s komunisty v ilegálních organisacích. Znovu se ukázalo, jak bylo správné, že se komunisté nespolehli na legální náhradní stranu, nýbrž místo aby stranu rozpustili, převedli ji do ilegality. Dřívější strany, glajchšaltované v Beranově Straně národní jednoty, začaly se znovu glajchšaltovat
Podvedení podvodníci
v Národním souručenství pod vedením A. Hrubého. Při založení této totalitní fašistické strany prohlásili její vůdcové, že „Národní souručenství‘ bude jediným nositelem politické moci". To vyvolalo spor s Gajdou a vlajkaři, kteří doufali v podporu K. H. Franka a chtěli si v nové Situaci hrát na fašistické vůdce. Tyto spory se brzy staly bezpředmětnými, neboť všem zrádcům bylo ostře naznačeno, že od nynějška jediným nositelem politické moci v naší zemi není nikdo jiný než fašističtí Němci sami.
5. dubna přijel do Prahy „říšský protektor" Neurath. Když ho Beran a Hácha vítali, odehrávaly se opět podobné odporné scény jako při Hitlerově návštěvě na Hradčanech. 16. dubna převzal Neurath oficiálně úřad říšského protektora, a když se vrátil společně s Háchou z oslavy Hitlerových narozenin v Berlíně, začal vládnout. Vláda Beranova byla propuštěna. 27. dubna jmenoval Hácha „s potvrzením pana říšského protektora" generála Eliáše předsedou „protektorátní vlády". Eliáš se stal zároveň ministrem vnitra. Dalšími členy „vlády" byli: dr. J. Kalfus – finance, dr. J. Kapras – školství a národní osvěta, dr. J. Krejčí – spravedlnost, dr. V. Šádek – průmysl, obchod a živnosti, dr. J. Havelka – doprava, D. Čipera – veřejné práce, dr. L. Feierabend – zemědělství a V. Klumpar – sociální a zdravotní správa. Vý slovně bylo německými cizáky zdůrazněno, že je to pouze vláda odborníků, která je politicky podřízena Berlínu.
Dne 29. dubna přinesl „Venkov" elegické úvahy o od stupující beranovské vládě. „Češti státníci z poslední doby jsou postavy tragické," přiznal list a znovu ujistil: „Bera nova vláda byla vládou maxima dobré vůle jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice." Vskutku Beranova klika učinila všechno, aby přivodila kapitulaci první republiky, aby zfašisovala druhou republiku a co nejvíce se zalíbila berlínským pánům. „I po zřízení protektorátu byla správa našich věcí přes nejožehavější údobí ponechána v osvědčených rukou Rudolfa Berana," pokračoval „Venkov" ve svých úvahách. Beranova Mika sloužila nacistům až do roztrhání těla a přesto ji Hitler odkopl. „Venkov" nehledal důvod pro tuto skutečnost a došel k závěru, že zde působila „vis major" – vyšší moc. Beranovští podvodníci byli prostě hitlerovskou sebrankou podvedeni. Co se tu vlastně stalo a jak se zrádcovská klika beranovská zachovala dále, odhalil soudruh Gottwald:
„Český finanční, průmyslový a agrární velkokapitál a jeho političtí představitelé se ovšem při svých proti národních a protistátních výpočtech přepočítali. Myslili, že jim Hitler ponechá jejich dřívější politickou a hospodářskou moc a privilej na vykořisťování českého lidu. Mysleli, že pod Hitlerovou ochranou budou dále vládnout jako páni ve své zemi. Hitler učinil přirozeně jinak. Zmocnil se vedoucích politických a hospodářských posic a ponechal českému finančnímu, průmyslovému a agrárnímu velkokapitálu roli podřízenou a služebnou. Ale národní, politický a morální rozklad v řadách české reakce postoupil už tak daleko, že se rychle vpravila i do této ponižující úlohy a za odpadky se stolu německých okupantů vykonává těmto zotročitelům národa velezrádné a pomahačské služby."
Koncepce beranovců se tedy zhroutila, ale za „odpadky se stolu okupantů" sloužili v podřízené roli dál a cenu za tuto zradu na republice musel platit národ.
Řádění okupantů
Hned po svém příchodu začali Němci uskutečňovat své plány. Veřejně ujišťovali národ o svých nejpřátelštějších úmyslech a zdůrazňovali, že nežádají nic jiného než loyalitu. Ve skutečnosti zahájili krvavou persekuci. V rámci t. zv. „Aktion Gitter" zatkli hned 16. března a v příštích dnech desetitisíce lidí, kteří se jakýmkoliv způsobem exponovali v boji proti fašismu. Byli zatčeni němečtí a rakouští emigranti, socialisté, demokraté, pacifisté, židé atd. Především ovšem byl tento první úder namířen proti komunistům. Okupanti věděli, že komunisté jsou nejdůslednějšími bojovníky proti nacismu a jejich nejnebezpečnějšími nepřáteli. Ministerstvo vnitra a policie beranovské vlády prokázaly gestapu ohromnou službu tím, že mu vydaly všechny své archivy a písemnosti, především úplné seznamy komunistů, a to nejen poslanců, senátorů, redaktorů a těch, kdož kandidoval i za KSČ, nýbrž také všech, i nižších funkcionářů a upozornili je na hlavní shromaždiště, místa schůzí, náhradní adresy a odevzdali jim policejní relace o stycích, projevech atd., prostě všechno, co bylo za dlouhá léta na shromážděno. Policie postoupila mimo to ještě velmi ochotně všechny politické fízly, kteří měli pro gestapo neocenitelné zkušenosti z protikomunistického boje za první republiky. Někteří soudruzi, kteří byli zatčeni v tuto dobu, byli po podepsání reversu propuštěni, jiní byli posláni do koncentračních táborů, kde většinou zemřeli, anebo se vrátili až po válce. Tehdy byli zatčeni při přechodu hranic vedoucí soudruzi Antonín Zápotocký, Jaromír Dolanský, Ladislav Kopřiva, Gustav Kliment a do rukou gestapa rovněž padli Jožka Jabůrková, Jan Vodička, Ivan Sekanina, slovenský soudruh František Zupka a mnoho jiných.
S rozpoutáním teroru začalo současně drancování českých zemí. Okupanti se zmocnili moderní výzbroje česko slovenské armády v hodnotě několika desítek miliard Kč a přitom se jim dostaly do rukou některé speciální druhy zbraní. Dalším obrovským ziskem pro Německo, horečně se připravující k válečnému utkání, byl český zbrojní a těžký průmysl, moderně vybavený, zároveň se zdroji surovina při rozeným reservoárem pracovních sil.
Nacistům však nestačilo jen to, co uchvátili jako okupační moc. Tím, že zavedli neomezenou a všeobecnou směnitelnost říšské marky za korunu v poměru 1: 10, poskytli prakticky německému okupačnímu vojsku možnost vy brakovat české obchody pod rouškou korektního nákupu. Vyhladovělí hitlerčíci se přecpávali českými dobrotami tak, že prodejný český tisk nemohl dobře přejít tuto skutečnost. Snažil se ji alespoň cudně odít v obdiv německých vojáků k české kuchyni. Tak „Venkov" ze dne 17. března 1939 psal v článku „Včerejšek v Praze":
„Jiní říšskoněmečtí vojíni, kteří měli právě volno, obdivovali a také nakupovali různé úhledné české výrobky anebo ochutnávali v jídelnách dobré pražské uzeniny a pivo. Hostince měly v poledne i odpoledne dobré obchody, česká kuchyně zvítězila a sklízela pochvalu příslušníků říšskoněmecké armády."
To všechno byl jen začátek. Jakmile se nacisté zmocnili všech významných úřadů, využívali plně své moci k tornu, aby nejen okrádali české občany o produkty jejich práce, nýbrž s pomocí takových institucí, jako byl pozemkový úřad a pod., záměrně loupili českou půdu a dávali ji německým osídlencům. Obsadili všechny rozhodující hospodářské posice v „protektorátě« a fakticky začlenili také „samostatný slovenský stát" do hospodářské sféry třetí říše.
Národ si našel vlastní způsob odporu
Okupanti a s nimi beranovci a háchovci vzali lidu všechnu možnost, aby veřejně projevil své skutečné smýšlení. Všichni „protektorátní" politikové se předháněli v projevech obdivu a loyality k říši, zglajchšaltovaný tisk a rozhlas rozšiřoval lži o vděčnosti a sympatiích českého národa k německému fašismu. Avšak národ, který si zachoval pevnou páteř, díky působení komunistů, si brzy našel vlastní způsob, jak projevit odpor k řádění Němců a jejich přisluhovačů. Kolem německých vojáků se chodilo, jako by ne existovali. Když se ptali na cestu, nejednou jim Pražané ukázali na opačnou stranu. Nacistická paráda, která byla uspořádána několik dní po okupaci v Praze a měla ukázat sílu třetí říše, byla lidem bojkotována. Poměr mezi českým obyvatelstvem a německými vojáky se přiostřoval a později docházelo – hlavně na venkově – k srážkám s vojáky a hlavně sudeť áky, kteří se chovali krajně arogantně. Byl hlášen nejeden případ, že byl zbit německý nacista, že vznikly hádky na ulicích, v hostincích a při tanečních zábavách, kdy česká děvčata odmítala tančit s německými vojáky a pod. Často byla stržena vlajka s hákovým křížem nebo přepilována její žerď, často byly vytlučeny vývěsní skřínky NSDAP. Nepřátelství k nacistickým okupantům občas vrcholilo v podobné případy, jako bylo zastřelení strážmistra Kniesta na Kladně 10. července 1939, bitka českých policistů s německými o několik dní později v Náchodě, odstranění henleinovce Leimera v Praze a pod. Pak ovšem následovala nejkrutší odvetná opatření s německé strany.
Pravý postoj českého národa se však neprojevoval jen v nepřátelských aktech vůči německým utlačitelům. Hned od počátku docházelo spontánně také k projevům lásky k národu a svobodě. Národ nacházel stále nové a nové for my a příležitosti k nepřímým, ale výmluvným manifestacím. Z počátku byly pomníky slavných dnů naší minulosti zasypány drobnými kytičkami, později při významných výročích byly pořádány průvody a pouti k místům národních vzpomínek. Když byly zakázány oslavy Prvního máje, bylo využito převozu ostatků velkého básníka K. H. Máchy do Prahy k mohutné manifestaci, při níž na 10.000 Čechů defilovalo před vystavenou rakví. Výročí upálení M. Jana Husi 6. července se stalo další manifestací a gestapo píše, že „oslava se zvrhla v šovinistický projev, při kterém zpívány zakázané štvavé písně". Příkladem, jak národ dovedl každé příležitosti využí t, byl Svátek matek v Ostravě, kterého se demonstrativně účastnilo na 80.000 Čechů a který vyzněl jako mohutný projev masového odporu. Také česká píseň měla důležité buditelské poslání v národě. Jinou for mou spontánního odporu byl vtip, který velmi účinně bojoval proti okupantům. S nejrozhodnějším odporem se setkalo provádění jazykových nařízení. V Brně na př. jako odpověď na zavedení dvoujazyčných nápisů na tramvajích pro vedlo obyvatelstvo velmi ukázněný a jednotný bojkot po uliční dráhy.
Němci nestačili na všech stranách zatýkat, hrozit, zastrašovat. Ale to všechno bylo málo plamo. Gestapo si ve svých měsíčních zprávách o vývoji nálady v Čechách a na Moravě stěžuje:
„Situaci v protektorátě musíme posuzovat v tom smyslu, že výchova českého národa k říšské myšlence, která byla započata s takovým rozmachem, zůstala bezvýslednou. Pouze strach před mocenskými pro středky říše udržuje Čechy v mezích vnější loyality."
KSČ nastupuje do boje proti okupantům
Na nezlomném postoji národa má největší zásluhu KSČ. Stejně tak jak nepřetržitě pracovala, udržovala a posilovala odpor a jednotu národa za druhé republiky proti fašistickému náporu zvenku i zevnitř, nastoupila i po 15. březnu ihned do boje. Provolání, které illegálně vydalo ústřední vedení KSČ k 15. březnu, bylo prvním ilegálním letákem, vydaným za německé okupace. V něm byl jasně vyjádřen program boje, boj proti porobě a za nový 28. říjen. Strana byla na situaci politicky i organisačně připravena. Velký význam tu měla zejména konference strany, konaná v Moskvě za účasti některých soudruhů, kteří se na ni dostavili ilegálně z vlasti. Na této konferenci byla usne sena obsáhlá resoluce, vypracovaná s. Gottwaldem, v níž byla analysována situace a určeny politické a organisační úkoly. Jako hlavní úkol stanovila resoluce všestranné stupňování bojové činnosti strany. Soudruzi určení pro prá ci doma se vrátili zpět na svá místa a s. V. Synek vezl s sebou přes Paříž do Prahy usnesenou resoluci. Současně bylo v Paříži zřízeno zahraniční byró v čele se s. J. Švermou, V. Širokýma B. Köhlerem, které navázalo a udržovalo spojení s Prahou pomocí francouzských soudruhů, zejména jako ku rýrů. Toto zahraniční byró vydávalo časopis „Světový rozhled", který spolu s jiným materiálem dopravovalo do vlasti. Současně řídilo naše záležitosti v západních zemích, bojovalo za politickou linii strany, pečovalo o španělské bojovníky, vězněné ve francouzských koncentračních táborech, o naši emigraci a později po vyhlášení války o politickou práci našich soudruhů, kteří byli mobilisováni do česko slovenských jednotek ve Francii. Soudruzi Šverma, Ši roký a Köhler se vrátili po vykonáni svých úkolů na západě do Moskvy.
Resoluce z moskevské konference, dopravená do vlasti ještě před 15. březnem 1939, pomáhala politicky správně a aktivně vystoupit proti hitlerovským okupantům.
Přestože bylo ihned po zabrání českých zemí zatčeno mnoho význačných soudruhů, strana nebyla ve svém jádru postižena. Přechod do úplné ilegality byl proveden velmi rychle.
Organisační struktura ilegální KSČ v této době vypadala zhruba asi takto: V čele stál užší Ústřední výbor, který tvořili soudruzi Eduard Urx, Jan Zika, Emanuel Klíma a bratři Otto a Viktor Synkové. Činnost ÚV měla
tři hlavní úseky: 1. politické vedení strany, 2. organisace, 3. propaganda. K plnění úkolů sloužil pružně fungující a vhodně členěný aparát. Krajská vedení, v té době označovaná pouze krycími značkami, jako C3, Dl a pod., byla spojena s ústředním vedením čtyřmi ústředními instruktory, z nichž každému byly svěřeny tři až čtyři kraje. První ústřední instruktor měl na starosti kraje:
Cl Praha-město,
C2 Praha-venkov,
C3 Kladno.
Druhý obstarával spojení s kraji:
Dl Hradec Králové,
D2 Mladá Boleslav,
D3 Pardubice,
D4 Německý Brod.
Třetí instruoval kraje:
El Plzeň,
E2 Budějovice,
E3 Strakonice, Klatovy.
Konečně čtvrtý byl instruktorem pro Moravu:
F1 Ostrava,
F2 Olomouc,
F3 Brno,
F4 Hodonín.
Ústředními instruktory v tomto prvním období boje za svobodu byli soudruzi Jan Jankovský, František Taussig, Karel Aksamit, Jaroslav Kubík, Stanislav Brunclík, Josef Smrkovský, Václav Mařík, Stanislav Roubal, Václav Sinkule, Jan Krejčí, Karel Elsnic a další. Instruktoři měnili z konspiračních důvodů svoje obvody a byli často nahrazováni, aby gestapáčtí agenti ztratili stopu. Kraje byly rozděleny na okresy a při zvlášť velkém počtu členstva ještě na oblasti a podokresy. K těm patřilo vždy několik místních skupin v zemědělských okresech nebo několik závodních buněk v průmyslových krajích. Nejmenším organisačním útvarem byla „trojka".
Ústřední vedení mělo svůj technický aparát. Vedli jej v této době postupně soudruzi František Štíbr, Jan Jankovský a František Křížek. Ústřednímu technikovi podlé haly tiskárny a sklady a jejich zabezpečení před zásahem gestapa. Dbal dále o vytištění určitého počtu ilegálních tiskovin a propagačního materiálu a o jejich dodání na ústřední spojovací aparát podle instrukcí organisačního vedoucího pří Ústředním výboru. Spojovací aparát posílal tiskoviny na jednotlivé přepážky, odkud šly do krajů, okresů, závodů atd. Ústřední spojovací aparát dbal také o t. zv. náhradní adresy, kam se mohli soudruzi obracet s určitým, předem smluveným heslem, když ztratili spojení. Spojovací aparát v této době vedl s. Václav Křen.
Kontrolní kádrový aparát, který vedl s. Jan Peštuka, měl dvě hlavní funkce: 1. Evidenci ohrožených, pronásledovaných a jejich isolování a evidenci reservních funkcionářů. 2. Kontrolu a ověřování, které bylo jednou z nejdůležitějších složek ilegální práce, zvláště později, když ne bezpečí provokatérů a konfidentů velmi vzrostlo.
Masová agitace komunistické strany se prováděla jednak ústně, jednak pomocí illegálně vydávaných novin, brožur a letáků. V Praze bylo několik tajných tiskáren, dobře maskovaných (na př. tiskárna ve Vršovicích, na Pankráci a jinde). Dále pracovaly přímo pro ústředí ilegální tiskárny na venkově, na př. tiskárna v Hodoníně, a konečně se podařilo získat k spolupráci některé po živnostensku pracující tiskárny, které tiskly „Rudé právo" „na černo", na př. Přáda v Troji. Protože bylo nutno po 15. březnu vyměnit místnosti, kde byly tiskárny umístěny, i osoby, které v tomto oboru pracovaly, vycházelo „Rudé právo" až do léta 1939 v nepravidelných intervalech a bylo rozmnožováno většinou na cyklostylech. Od léta 1939 vycházelo „Rudé právo" pravidelně každých 10 až 14 dní v rozsahu 4-8 stránek.
K technickému aparátu patřil štáb tiskařů., strojníků, písařek, fotografů, dodavatelů papíru a jiných pomůcek. Cyklostyly měly všechny kraje, takže místo hotových tiskovin se na mnohá místa posílaly pouze dva, tři výtisky, které tam byly rozmnoženy. Některé kraje vydávaly vlastní krajinské ilegální časopisy. Moravským zemským časopisem byly nejdříve „Hlasy z podzemí", později „Moravská Rovnost". Dále vycházela na Moravě „Naše pravda", „Tribuna", ostravská „Pravda" atd. Krajský výbor v Hradci vydával „Čin"‚ dále v tomto kraji vycházely „Cíl"‚ „Pochodeň" ‚ „Jiskra", ve Dvoře Králové „Úder", na Náchodsku „Pravda", na Kutnohorsku „Úder" a pod.
Malý formát „Rudého práva" byl vyráběn tak, že vy sázené stránky byly fotograficky zmenšovány, přenášeny na desky a odtud tištěny. Tyto práce vykonávaly v této době zvláštní fotografické ateliery, technicky dobře vy bavené.
Čím více soudruhů muselo odejít do ilegality, tím více stoupala potřeba falešných průkazů. K tomuto účelu byla zřízena zvláštní dílna, kde byly vyhotovovány domovské listy, občanské legitimace, pracovní potvrzení, odhlášky ze zásobování a jiné průkazy.
Spojení se s. Gottwaldem v Moskvě bylo udržováno vlastními krátkovlnnými stanicemi. Vysílačky byly často přemisťovány z konspiračních důvodů a důmyslně masko vány jak pro umístění, tak pro přenos. Při vysílací stanici bylo oddělení zpravodajské, radiotelegrafické a šifrovací. Tento úsek plnil zároveň důležitý úkol zpravodajské služby.
Nejdůležitějším úkolem v této době bylo, aby mocný nápor, který Němci všemi silami zahájili k zlomení odporu a germanisaci, se nezdařil. KSČ v denním neúnavném boji burcovala v českém lidu vědomi národní síly, upozorňovala na podvodnou hru, kterou prováděli háchovci, a vy zývala k boji proti poněmčení. Jaký byl cíl a způsob práce, ukazují letáky, brožury a hlavně ilegální „Rudé právo" této doby. „Rudé právo" z 1. srpna 1939 píše:
„Český národ bude mít tolik práv, kolik si jich do vede jednotným nástupem ubránit. Čím houževnatěji budeme bránit každé ze svých práv, tím dříve získáme svobodu. A budeme-li se bránit, svět nám pomůže."
Také způsob, jak bojovat, aby byl národ ve svém jádře co nejvíce ušetřen škod, vznikajících útlakem a porobou, určuje „Rudé právo" z této doby:
„Braňme se pasivní resistencí, stávkami, bojkotem fašistických agentů a českých zrádců, organizujme hromadné projevy národní vůle. Každá skupina národa ať v případě cizáckého útoku hledá způsoby, jak projevit hromadný odpor. Připravujte mohutné stávkové hnutí, jímž by národ dal odpověď na nový připravovaný úder okupantů! Buďte krajně bdělí vůči provokatérům gestapa! Odhalte je! Nepřipusťte od vlečení naší sklizně do Německa! Ani obilí, ani kus dobytka fašistickým okupantům! Českou sklizeň českému lidu! Rozvíjejte účinné akce národní solidarity, aby ani jediná oběť hitlerovského teroru a její příslušnici nezůstali bez pomoci!
Ať žije svobodná Československá republika! Ať žije nový 28. říjen!"
Komunistická strana Slovenska v ilegalitě
Když slovenský sněm, při jehož prvním zasedání 18. led na 1939 vedle zrádce Berana asistoval i sociálně demokratický představitel dr. František Soukup, vyhlásil 14. března 1939 na Hitlerovo přání „samostatný" stát, nastal na Slovensku zcela jiný politický vývoj než v českých zemích. Bylo proto nutné, aby se slovenská část KSČ organisačně osamostatnila. Už v březnu 1939 se ustavuje první ústřední výbor Komunistické strany Slovenska. S. Julius Ďuriš byl pověřen politickým vedením, s. Ján Osoha řízením propagace a s. Ľudovít Benada organisací. S. Karol Bacílek odešel na příkaz strany za s. Gottwaldem a Širokým do Moskvy, s. Koloman Moško do Londýna.
Okamžitě byla budována nová ilegální struktura strany. Bylo zřízeno pět oblastí (Bratislava, Trenčín, Žilina, Banská Bystrica, Prešov), které vedli osvědčení soudruzi Karol Černocký, Štefan Szabó, Pavol Tonhauser a j. Oblastní organisace byly rozděleny na okresy; základní organisace měla KSS ve většině závodů a obcí. Byl zřízen také technický aparát, který pečoval o obstarávání všeho materiálu potřebného k vydávání stranického tisku a o rozmnožování ilegálních tiskovin. Prvním vedoucím tohoto technického aparátu byl s. inž. Pavol Stahl.
Komunistická Strana Slovenska rozvíjela činnost na celém území Slovenska jako jediná organisovaná síla slovenského národa proti fašismu, proti Němcům a proti domácím zaprodancům. Všechna její počáteční práce byla soustředěna na vybudování široké jednoty celé dělnické třídy, všeho slovenského lidu, za účelem organisace sabotáží a stávek, které by podlamovaly a nakonec ochromily vojenské úsilí tisovsko-tukovského režimu. KSS organisovala svoji činnost i v armádě a bezpečnostním aparátě fašistického režimu.
Její práce byla od počátku úspěšná. Široké vrstvy slovenského lidu názorně poznávaly, že místo samostatnosti se „prírodné bohatstvo Slovenska dostává do rúk nemeckého kapitálu". Strana se organisačně upevnila a rozrostla.
I jejím růstem a rostoucím nesouhlasem slovenského lidu rostl však také teror fašistického režimu. Věznice soudů a koncentrační tábor v Ilavě se zaplňovaly prvními obětmi fašismu – slovenskými komunisty. Už v květnu a červnu 1939 zatkl policejně četnický aparát členy ilegální organisace komunistické mládeže v žilinské oblasti, která mimo jiné vydávala časopis „Pravda slovenskej mládeže" (vyšla 2 čísla) a která 1. května 1939 rozšiřovala na celém Slovensku bojové provolání, zakončené posledním veršem slavné básně Sama Chalúpky „Mor ho!" Toto „Mor ho!" se potom až do osvobození stává bojovým heslem všech odpůrců zrádného režimu na Slovensku.
linkuj.cz vybrali.sme.sk
Zapsal: crtacc, 17.05.2007, 6:14:00, komentáře (0)
Žádné komentáře:
Okomentovat