Investice na venkově
Koncem roku 1930 prováděly STS údržbu 31.114 traktorů. Podle plánu mělo být dosaženo počtu 60.000 v roce 1931. Tento počet však nebyl dosažen. V roce 1932 vlastnily STS 82.700 traktorů. Zbytek 148.500 kusů se nacházel v sovchozech.
Celkový počet traktorů ve třicátých letech se zvyšoval konstantně. Z 210.900 v roce 1933 na 276.400 v následujícím roce, na 360.300 v roce 1935 a na 422.700 ‚ roce 1936. V roce 1940 měla SSSR 522.000 traktorů.156/
Jiná statistika uvádí počet traktorů o výkonu 15 koní. Svědčí to o mimořádném úsilí, jež bylo nutné vynaložit v letech 1930 – 1932.
Začátkem roku 1929 měla SSSR na venkově 18.000 traktorů O výkonu 15 koní, 700 nákladních automobilů a 2 (dva!) kombajny. Začátkem roku 1933 to bylo již 148.000 traktorů, 14.000 nákladních automobilů a stejný počet kombajnů. Začátkem války v roce 1941 používaly kolchozy a sovchozy 684.000 traktorů, (stále s výkonem 15 koní), 228.000 nákladních automobilů a 1 82.000 kombajnů.157/
Buržoazie hřímala proti represi, kterou byli postiženi bohatí rolníci v důsledku kolektivizace. Ruský rolník však měl k dispozici jen desetiletí, aby přešel ze středověku přímo do dvacátého století. Jeho kulturní a technický rozvoj byl fenomenální.
Tento pokrok odráží neustálé zvyšování investic do zemědělství. Z 379 miliónů rublů v roce 1928 se zvýšily investice na 2.590 miliónů v roce 1930 a na 3.645 miliónů v roce 1931, dva roky se udržovaly na stejné úrovni a pak dosáhly v roce 1934 kulminujícího bodu 4.661 miliónů a v roce 1935 4.983 miliónů rublů.158/
Tato čísla vyvracejí teorii podle níž bylo sovětské zemědělství "vykořisťováno" městem. Nikdy by kapitalistická ekonomika nemohla realizovat tak významné investice na venkově. Oblast zemědělství v investičním celku zaujímala v letech 1923 – 1924 6,5 % a v rozhodujících letech 193 1 a 1932 zaujímala již 25 % a 20 %; roce 1935 1 8 %.159/
Úspěch socialistického zemědělství
Zemědělská roba dosáhla všeobecného rozmachu začátkem roku 1933. Předcházejícího roku kolektivizace dosáhla sklizeň obilí 71,7 miliónu tun. V roce 1930 bylo dosaženo mimořádné sklizně 83,5 miliónu tun. V letech 1931 a 1932 se ocitla SSSR v hluboké krizi, následovaly sociálně demokratické převraty, horlivý odpor kulaků. Jedna z mála výhod, které mohly být poskytnuty rolníkům v těchto rozhodujících letech pro průmyslové investice bylo postupné zavádění mechanizace. Výroba obilí prudce poklesla na 69,5 a 69,9 miliónu tun. Pak následovaly 3 dobré sklizně v letech 1933 až 1935 s výnosy 89,8; 89,4 a 90, 1 miliónu tun. Mimořádně nepřímivé klimatické podmínky v roce 1936 měly za následek špatnou úrodu 69,3 miliónu tun, ale negativní účinky byly oslabeny díky dobrému zásobování a plánování při rozdělování obilovin. Následující rok bylo dosaženo rekordní úrody 120, 9 miliónu tun a v následuj�! �cích letech 1938 až 1940 byla zaregistrována samá vysoká čísla 94, 99, 105 a 118,8 miliónu tun.
Socialistické zemědělství se rozvíjelo ihned jak pocítilo účinek značných průmyslových investic. Celková hodnota zemědělské výroby stagnovala mezi lety 1928 a 1934, pohybovala se od maxima 14,7 do minima 13,1 miliard rublů. Potom vystoupila na 16,2 miliard v roce 1935, na 20,1 v roce 1937 a 23,2 v roce 1940.160/
Rolnické obyvatelstvo, jehož počet se zvýšil ze t20 na 132 miliónů osob od roku 1926 do roku 1940, mohlo uživit městské obyvatelstvo, jehož počet se v témže období zvýšil z 26 na 61 miliónů.161/
Spotřebu kolchozníků v roce 1938 ukazují následně uvedená procenta spotřeby rolníků za bývalého režimu: chléb a mouka, 125; brambory, 180; ovoce a zelenina, 147; mléko a mléčné výrobky, 148; maso a nasolené potraviny, 179.162/
"Kolosální podpora"
Kolektivizace vesnice udělala rázem konec spontánním tendencím maloobchodní výroby, konec s polarizací společnosti na bohaté a chudé, na vykořisťovatele a vykořisťované. Kulaci a venkovská buržoazie byli potlačeni a eliminování jako sociální třída. Rozvoj venkovské buržoazie v zemi, kde žilo 80 % obyvatelstva stále ještě na vesnici by udusilo a zabilo sovětský socialismus. Kolektivizace tomu zabránila.
Kolektivizace a plánované hospodářství umožnili v Sovětském svazu čelit fašistické agresi rozpoutané německými nacisty. Během prvních let války se musela spotřeba obilí snížit o polovinu, ale díky plánování se množství obilí, které bylo k dispozici, mohlo rozdělovat rovnoměrně. Oblasti obsazené a zpustošené nacisty představovaly 47 % povrchu obdělávané půdy. Fašisté zničili 98.000 kolektivních hospodářství. Ale v letech 1942 až 1944 bylo již obděláno nových 12 miliónů hektarů na východě mě.163/
Díky socialistickému systému mohla zemědělská výroba dosáhnout od roku i celkové úrovně roku 1940.164/
Za několik let si získaly, zcela nový systém organizace práce, celkový převrat techniky a kulturní revoluce, srdce rolníků. Bettelheim poznamenává: "Drtivá většina rolníků ukázala, že je velmi svázaná s novým režimem hospodaření. Zatěžkávací zkouškou byla válka. V oblastech okupovaných německými vojsky, navzdory úsilí, které vyvíjely nacistické úřady, se udržela forma kolchozního hospodaření.165/
To je názor sympatizující osoby s komunistickým režimem, který může být vhodně doplněn jiným svědectvím Alexandra Zinověva, odpůrce Stalina. Zinověv byl svědkem kolektivizace. Napsal: "Když jsem se vracel do vesnice, i mnohem později, často jsem se ptal matky a ostatních kolchozníků, jestli by souhlasili s tím. že by znovu začali soukromě hospodařit, kdyby jim někdo tuto možnost opět nabídl. Všichni mi dali kategoricky zamítavou odpověď."
"Městská škola měla jen sedm tříd, ale sloužila jako přechod pro nástup do oblastních technických škol s obory: veterinář, agronom, mechanik, řidič traktorů, účetní. V Čuklomě byla střední škola. Všechna tato zařízeni a profese byly součástí kulturní revoluce, která neměla obdoby. Kolektivizace přímo přispěla k těmto převratným změnám. Kromě místních odborníků vyučených na venkově žily vesnice pod vlivem techniků, kteří přicházeli z měst, vesnice dostávaly dotace pro studia na středních a dokonce i vysokých školách. Struktura venkovského obyvatelstva se přibližovala struktuře městské společnosti. Byl jsem svědkem tohoto vývoje od mého dětství. Tato extrémně rychlá transformace venkovské společnosti poskytla novému systému kolosální podporu v širokých masách obyvatelstva. A to vše přes hrůzy kolektivizace a industrializace."166/
To, co ve skutečnosti vytvořil sovětský režim, si vysloužilo "kolosální podporu" u pracujících a "odpor k hrůzám" u vykořisťovaných tříd. Zinověv stále balancuje mezi těmito dvěma pozicemi. Sám, když po válce studoval, zaznamenal diskusi s jiným studentem, odpůrcem komunismu:
„- Kdyby nebylo kolektivizace a industrializace, mohli bychom vyhrát válku proti Němcům?
- Ne.
- Bylo by možné bez stalinských tvrdých postupů udržet v zemi relativní pořádek?
-Ne.
- Kdybychom nerozvíjeli průmysl a zbrojení, byli bychom schopni ubránit integritu a nezávislost našeho státu‘?
-Ne.
- Tak co navrhuješ?
- Ale nic!"167/
"Genocida" kolektivizace
Během osmdesátých let se vracela pravice k tématům, které rozpracovaly nacisté během psychologické války proti SSSR. Od roku 1945 se obecně objevovaly snahy o rehabilitaci nacismu tvrzením, že "stalinismus byl tak barbarský jako nacismus". Ernst Nolte, následován Jürgenem Habermasem, tvrdil v roce 1986, že se vyhlazení kulaků Stalinem může srovnávat S vyhlazením Židů Hitlerem!
"Auschwitz nebyl na počátku výsledkem tradičního antisemitismu. V pozadí nebyla výlučně "genocida", ale především vznikla reakce z úzkosti na vyhlazovací akty ruské revoluce. Kopie byla příliš iracionální než originální.168/
Také hitlerovci by se zmítali "úzkostí" před Stalinovými zločiny a vyhlazování Zadů byla jen "reakce" na tuto "úzkost". Hitler ve své době mluvil podobně: agrese proti SSSR byla opatřením "sebeobrany" proti židovsko-bolševické hrozbě. A někteří se diví, že fašismus opět vystupuje V Německu?
Sovětský termín "likvidace kulaků jako třídy" perfektně vyjadřuje, že se jedná O eliminaci vykořisťování kapitalistického typu, které prováděli kulaci a vůbec ne o fyzickou likvidaci kulaků. Ale spekulanti se slovem "likvidace", lidé bez skrupulí jako Nolte a Conquest tvrdí, že kulaci byli v exilu "vyhlazeni"! Stefan Merl, německý badatel, popisuje prekérní podmínky, za jakých byli první kulaci vyvlastněni a odesláni na Sibiř během velké vlny kolektivizace v lednu až březnu 1930.
"Začátkem jara se situace v táborech, kde byly konvoje přijímány, zhoršila. Šířily se epidemie, jež si vyžádaly hodně obětí, především mezi dětmi. Z tohoto důvodu byly všechny děti v dubnu 1930 odeslány z táborů zpět do rodné vesnice. To bylo ve chvíli, kdy bylo na sever deportováno na 400.000 osob. Do léta 1930 zemřelo asi 20.000 až 40.000 osob."169/
Zde nám Merl sděluje, když uvádí vysoký počet "obětí terorismu", které zahynuly při epidemiích, že strana promptně reagovala, aby zachránila děti. Merl potvrzuje, že transporty na podzim 1930 "probíhaly v méně barbarských podmínkách". Většina byla odeslána na Sibiř nebo do Kazachstánu, "do oblastí, kde byl velký nedostatek pracovních sil". Během let 1930 – 1935 byl v Sovětském svaze nedostatek pracovních sil, především v nových oblastech, které byly určeny k využívání.
Stávající režim se snažil využít všech sil, které byly k dispozici. Nelze tedy dost dobře pochopit, proč by měli "zabíjet lidi, kteří rok či dva pracovali na Sibiři či v Kazachstánu. Přesto se Merl domnívá. že zemřelo všech 100.000 příslušníků kulackých rodin, zařazených do první kategorie a deportovaných do gulagu. Jenže strana zařadila pouze 63.000 kulaků do první kategorie a exekuováni mohli být pouze ti, kteří prováděli teroristické či kontrarevoluční akce. Merl pokračuje:
" 100. 000 dalších osob mohlo pravděpodobně přijít o život začátkem roku 1930 při vyhnání ze svých domovů při deportaci na sever a při exekucích." Dále pak přidává k tomuto počtu dalších 100.000 osob, "které zemřely do konce roku 1930 v oblastech, kam byly deportovány. " Bez dalšího upřesnění a indikací.170/
Počet 300.000 mrtvých se zakládá pouze na hrubých odhadech a příčina úmrtí se uvádí téměř ve všech případech přirozená, to znamená úmrtí na následky staroby a nemocí v obecně platných podmínkách, které panoval po celé zemi.
Přesto se Merl cítí povinen obhajovat tyto "velmi slabé" odhady před krypto-fašistou Conquestou. Tento vskutku " že bylo "zmasakrováno" 6.500.000 kulaků během kolektivizace, z nichž 3.500.000 v táborech na Sibiři!171/ Conquest byl "autoritou" ti pravice. Ale Merl konstatoval, že Conquest podal důkaz o "děsivém nedostatku kritiky zdrojů". Conquest "používal podezřelých dopisů emigrantů, kteří měli informace z druhé či třetí ruky". "Často, co vydává za fakta nemůže podložit ani jediným diskutabilním m zdrojem."172/ Počet obětí, které předkládá Conquest, přesahuje VÍCC než dvakrát počet deportovaných, podle jeho důkazů."173/
Už dávno umožnily statě zahraničních autorů o komunismu, jako je Merl, vyvrátit křivá obvinění a pomluvy Conquesta.
Až v roce 1990 publikovali Zemskov a Dugin, dva sovětští historici, podrobné statistiky z gulagu. Tak máme dnes k dispozici přesná čísla, která vyvracejí většinu falzifikátů Conquesta.
V průběhu nejnásilnější kolektivizace – v letech 1930 – 1931, vyvlastnili rolníci 381,026 kulaků a deportovali jejich rodiny na panenskou půdu na východě. Jednalo se o 1.803.392 osob. Prvního ledna 1932 jich bylo zaregistrováno 1.317.022 na místech, kde byly ubytováni. Rozdíl činí 486.000 osob. Vzhledem ke špatné organizaci se podařilo velkému počtu deportovaných osob utéci během cesty, která často trvala 3 i více měsíců. (Pro srovnání: z 1.317.022 deportovaných osob se podařilo uprchnout během roku 1932 – 207.010 osobám.)174/
Dále u některých došlo k revizi případu a ti se pak mohli vrátit domů. Nedeterminovaný počet osob, který lze odhadovat na 100.000, zemřelo během cesty, především následkem epidemií. Značný počet úmrtí během přemísťování musíme brát v kontextu té doby: velmi slabá administrativa, prekérní životní podmínky pro všechny obyvatele, třídní boj mnohdy chaotický v rolnickém prostředí zaměřený na levičáctví. Samozřejmě, že pravice obviňovala z každé smrti během přemisťování stranu a Stalina. Ale opak je pravdou.
Přístup strany je jasně vyjádřen v mnoha zprávách týkajících se tohoto problému, redigovaný 20. prosince 1931 odpovědným pracovníkem pracovní kolonie v Novosibirsku. "Vysoká úmrtnost zaznamenaná u konvojů č.18 a 23 do Severního Kavkazu – 2.421 osob z 10.086 při nástupu – lze vysvětlit následujícími důvody:
1 . nedbalý. zločinný přístup při výběru deportovaných osob, kde figuroval velký počet dětí, lidí starších 65 let a nemocných.
2. nerespektování direktiv týkajících se práv deportovaných, aby si s sebou mohli vzít jídlo na cestu na dva měsíce.
3. nedostatek převařené vody, který nutil deportované osoby pít špinavou vodu. Hodně jich zemřelo na úplavici a jiné epidemie."175/
Všichni tito mrtví jsou zařazeni do rubriky "stalinské zločiny". Ale tato zpráva ukazuje, že dvě příčiny úmrtí byly způsobeny nerespektováním direktiv strany a třetí je ve vztahu k žalostným sanitárním podmínkám a zvyklostem v celé zemi.
Conquest "vypočítal", že bylo 3.500.000 kulaků "vyhlazeno" v koloniích.175/ Ale celkový počet deku osob v koloniích nikdy nepřesáhl 1.317.022! V letech 1932 – 1935 přesáhl počet těch, co odešli o 299 889 než těch, co přišli od roku 1932 do konce roku 1940 byl přesný počet všech zemřelých naprosto přirozenou smrti 389.521 A toto číslo se netýkalo pouze dekulakizovaných osob, protože od roku 1935 obsazovaly kolonie i jiné kategorie.
Co říci na tvrzení Conquesta, že bylo 6.500.000 kulaků "zmasakrováno" v různých fázích kolektivizace? Jenom část ze 63.000 kontrarevolucionářů z první kategorie byla popravena. Počet mrtvých během přemísťování způsobený hladem a epidemiemi se pohyboval kolem 100.000. V letech 1932 – 1940 lze odhadnout, že zemřelo přirozenou smrtí v koloniích 200.000 kulaků.
Popravy a úmrtí probíhaly během rozsáhlého třídního boje, který venkov do té doby nepoznal, boje, který způsobil převrat zaostalého a primitivního venkova. Během tohoto gigantického převratu opustilo 120 miliónů rolníků středověk, negramotnost a tmářství. Byla poraženy reakcionářské síly, které chtěly zachovat vykořisťování a životní a pracovní podmínky, které člověka degradovaly. Represe buržoazie a reakcionářů byla naprosto nutná, aby se mohla zrealizovat kolektivizace: pouze kolektivní práce umožňovala socialistickou mechanizaci, dovolovala masám rolníků vést svobodný, důstojný a kultivovaný život.
Z nenávisti k socialismu propagovali západní intelektuálové absurdní lži Conquesta o 6.500.000 "vyhlazených" kulaků. Ochraňovali buržoazní demokracii, imperialistickou demokracii. V Mozambiku zmasakrovalo a vyhladovělo od roku 1980 Renamo, organizované CIA a tajnými službami Jižní Afriky, 900.000 vesničanů. Cíl: zabránit, aby se stal Mozambik nezávislou zemí se socialistickou orientací. V Mozambiku si nemuseli západní intelektuálové vymýšlet oběti, mohli pouze konstatovat barbarství imperialismu. Ale těchto 900.000 mrtvých není pro ně faktem: nemluví se o tom.
Také Unita, podporovaná a vyzbrojená od CIA a Jižní Afriky, zabila více než milión Angolanů během občanské války proti nacionalistické vládě MPLA. Když Savimbi, muž CIA, prohrál ve volbách v roce 1992, mohl si dovolit rozpoutat ničivou válku.
"Angolská tragedie ohrožuje život 3 miliónů osob... Savimbi odmítl vítězství vlády ve volbách v poměru 129 ku 91 a zatáhl znovu Angolu do divokého konfliktu, který si do dnešního dne vyžádal 100.000 životů navíc (za 12 měsíců)."177/
Sto tisíc mrtvých Afričanů samozřejmě nic neznamená. Kolik západních intelektuálů, kteří ještě dnes vykřikují proti kolektivizaci, nevzali jednoduše na vědomí, že bylo dva milióny mozambických a angolských rolníků zmasakrováno Západem, aby se zabránilo jejich zemím stát se nezávislými a uniknout kontrole mezinárodního kapitálu?
Kapitola V.
Kolektivizace a " ukrajinský holokaust"
Šíření lží o kolektivizaci, to byla pro buržoazii vždy oblíbená zbraň v psychologické válce vedené proti Sovětskému Svazu.
Když analyzujeme mechanismus jedné z "nejpopulárnějších" lži, totiž o tzv. holocaustu, který prý spáchal Stalin proti ukrajinskému lidu, zjistíme, že za tuto skvěle vypracovanou pomluvu vděčíme géniu Hitlera! Ten totiž ve své knize "Mein Kampf" /Můj boj/, napsané roku 1926, poukázal na to, že Ukrajina přísluší k německému "Lebensraumu", životnímu prostoru. Kampaň, kterou vedli nacisté v letech 1934-35 na téma "bolševické genocidy na Ukrajině", měla připravit veřejnost na plánované "osvobození" Ukrajiny. Tato lež přežila i své nacistické tvůrce a nakonec se stala zbraní americkou. Hle, jak se rodí fabule o "miliónech obětí stalinismu": dne 18. února 1935 začal ve Spojených státech tisk velkého novinového magnáta Hearsta, sympatizujícího s nacisty, uveřejňovat sérii článků Thomase Walkera, velkého cestovatele a žurnalisty. Ten po řadu let ce! stoval po Sovětském svazu. Dne 25.února 1935 se objevil na první straně listu Chicago American obrovský titulek: "Hladomor ‘ Sovětském svazu: 6 miliónů mrtvých. Úroda rolníků zabavena. lidé i zvířata chcípou hlady." A dole na téže stránce toto: "Hladomor – zločin proti lidstvu."1/
Tehdy působil v Moskvě i Louis Fischer, který pracoval jako dopisovatel pro deník The Nation. "Scoop" jeho kolegy vyvolal v něm velkou zvědavost a Fischer se proto dal do zkoumání, jehož výsledky potom sdělil čtenářům svého deníku: "Pan Walker. jak se dovídáme, přijel do Ruska na jaře minulého roku, tedy na jaře 1934. Viděl tu hladomor. fotografoval jeho oběti. Získal bezprostřední informace o tom, jak tu hlad vyvolává srdcervoucí masové pohromy. Dnes je hladomor v Rusku palčivým tématem – ale proč si pan Hearst schovával po celých deset měsíců tyto senzační články a publikoval je až nyní? Já jsem se na tyto věci informoval u sovětských úřadů a dověděl jsem se, že Thomas Walker byl v Sovětském svazu jedenkrát, že získal v Londýně na sovětském konzulátu dne 29. září 1934 průjezd! ní vízum, že do SSSR přijel z Polska vlakem do stanice Negoreloje dne 12. října 1934, a ne tedy, jak tvrdí, na jaře. 13.října 1934 dorazil do Moskvy, kde pobyl od soboty 13. října do čtvrtka 18. října, a potom odjel transsibiřským vlakem, který ho dopravil dne 25. října 1934 na hranici mezi Sovětským svazem a Mandžuskem. Pro pana Walkera bylo naprosto nemožné, aby v pěti dnech mezi 13. až 18. říjnem navštívil byt‘ jenom třetinu míst, které "popisuje podle vlastních očí". Já mám za to, že ‚ Moskvě pobyl dostatečně dlouho, aby tam získal od předpojatých cizinců barvité "vylíčení" míst na Ukrajině, jaké potřeboval, aby mohl svým článkům poskytnout onu falešnou pravdivost, jakou oplývají."
Fischer měl přítele, který je také Američan a který se jmenuje Lindsay Parrott – ten pobýval na Ukrajině na počátku roku 1934, ale neviděl tam žádné následky hladomoru, o nichž mluví Hearstův tisk. Sklizeň na Ukrajině roku 1933 byla naopak bohatá a Fischer proto dochází k tomuto závěru:
"Hearstova organizace a nacisté uskutečňují čím dál tím užší spolupráci. Nezpozoroval jsem, že Hearstův tisk uveřejnil vyprávění pana Parrotta o prosperující sovětské Ukrajině – a pan Parrott je přitom Hearstovým moskevským dopisovatelem."2/
Walker doprovází fotografii na kost vyhublého děvčátka a malého chlapce tímto textem: "Je to hrůza. Poblíž Charkova žije velice vyhublé děvčátko se svým dvouapůlletým bratříčkem – toto dítě se plazí po zemi jako ropucha a jeho ubohé tělíčko bylo nedostatkem potravy tak znetvořeno, že se už ani nepodobá lidské bytosti!"
Douglas Tottle, kanadský odborář a novinář, který věnoval pověsti o "ukrajinské genocidě" pozoruhodně dokumentovanou knihu, nalezl tuto fotografii "dítěte – ropuchy", podle Walkera pocházející z jara 1934, v publikaci O hladomoru v Rusku z roku 1922! Jiná Walkerova fotografie byla identifikována jako snímek z první světové války: byl to snímek vojáka rakouské kavalerie vedle mrtvého koně! 3/
Podivuhodný pan Walker! Jeho reportáž je falešná stejně jako jeho fotografie – a on sám je podvodník! Jeho pravé jméno je Robert Green, ve skutečnosti je to uprchlík ze státní věznice v Coloradu, kde si odpykal dvě léta vězeni, kam byl odsouzen na osm let.
Po útěku z vězení odjel do Sovětského svazu, kde si vymyslel svou reportáž o SSSR, po svém návratu do Spojených států byl zatčen a před soudem doznal, že na Ukrajině nikdy nebyl!
Multimilionář William Randolpho Hearst se setkal na konci léta 1934 s Hitlerem, aby s ním uzavřel dohodu o tom, že Německo bude napříště kupovat mezinárodní informace u firmy International News Service, což je společnost patřící Hearstovi! V té době nacistický tisk už vedl kampaň O "hladomoru na Ukrajině". Hearst k této kampani potom přispěl zásluhou představivosti svého velkého cestovatele pana Walkera. V Hearstově tisku pak následovala další "svědectví" stejného druhu. Pera se tu chopil například jistý Fred Beal, americký dělník, odsouzený na dvacet let vězení pro účast na stávce, – ten také uprchl roku 1930 do Sovětského svazu, pracoval tam po dva roky v závodě na výrobu traktorů v Charkově a roku 1933 vydal knížku s názvem Foreign wrorkers in a soviet Tractor Plant /Zahraniční dělníci v sovětském traktorovém závodě/, v níž sympaticky referuje o úsilí sovětského lidu.! Beal se na konci roku 1933 vrátil do Spojených států, kde ho čekala nezaměstnanost a také znovu vazba a vězení. Roku 1934 začal Beal psát o hladomoru na Ukrajině, načež mu americké úřady význačně snížily jeho trest. Když pak v červnu 1935 bylo jeho "svědectví" publikováno Hearstem, jiný americký dělník, J. Wolynec, který pracoval po pět let ve stejném závodě v Charkově jako Beal, odhalil lži, kterými se jen hemží text Bealův. Pokud jde vylíčení četných rozhovorů. o nichž Beal tvrdí, že je vyslechl, Wolynec uvádí, že Beal nemluví ani rusky, ani ukrajinsky. Roku 1948 Beal nabídl opět své služby krajní pravici jako svědek proti komunistům před výborem Mac. Carthyho!5/
linkuj.cz vybrali.sme.sk
Zapsal: crtacc, 24.08.2007, 6:27:00, komentáře (0)
Žádné komentáře:
Okomentovat